Pouť do Vambeřic (srpen 2006)

Letos bychom mohli jít do Vambeřic, oznamuje otec Jan po mši svaté. Termín pouti je naplánován na pondělí po tvaroženské pouti. S naším Petrem brzy ráno vyrážíme z Blažovic do Tvarožné. Počasí je proměnlivé, chvíli mží, pak prší, u dálnice se vyčasilo. Předjíždí nás pan Kašpařík a Alda Kaláb na kole. Po mši svaté uděluje P. Nekuda požehnání a poutníci odchází na faru urovnat svá zavazadla na doprovodné vozidlo. Krátká porada se skupinou cyklistů, kteří nám v průběhu celého putování budou chystat zázemí.

S pomocí Boží vyrážíme. Počasí se ustálilo − prší stále! První zastávka je poutní místo Křtiny, kde se chvíli schováme před deštěm. Přivítal nás bohoslovec, který byl na prázdninách u otce Prnky a kromě povzbuzujících slov na cestu dostáváme i prevenci proti nachlazení. U propasti Macocha je další chvíle odpočinku. Všichni se již těšíme na teplý čaj a suché oblečení. Cílem dnešní etapy je Sloup. Pan farář, který přijímal skupinu hastrmanů na kolech, přehodnotil situaci a uvolnil nám celou faru, místo původně plánované kaplanky. Jsme rádi, můžeme si usušit oblečení. Nejen to co máme na sobě, ale i to z batohů! Po jídle a večerní modlitbě se ukládáme ke spánku. Druhý den nás čeká nejdelší trasa.

Lukáš Nečas nás popohání, musíme odejít z fary dříve než se potok před farou rozvodní a odnese mostek. Cestou lesem obdivujeme spousty stružek, potůčků a lesní cestu, měnící se v potok. Vody je v něm po kolena, ještě že mám oblečené teplé ponožky. „BACHA SUCHO!“, upozorňuje na zvláštní jev Tomáš Slouka, který svým humorem udržuje dobrou náladu celého kolektivu. Pět kilometrů před Moravskou Třebovou sahám na dno svých sil. Spolu s Lukášem uzavíráme procesí a do kláštera františkánů přicházíme potmě. Otevřít nám přišel otec Jan a vypráví nám, jak se pokoušel vzbudit skupinu mužů, kterou viděl oknem na chodbě, ale sochy v životní velikosti se neprobudily ani po záchvatu smíchu, který jsem dostal při vybavení si této historky. Dnešní den byl opravdu náročný, ale přece nás nezastaví první puchýře!

Třetí den po snídani vyrážíme dál, ani nevím zda jsme bratrům františkánům poděkovali za přístřeší. U benzínové pumpy se radíme s domorodci kudy dál. Jeden obětavý pán nás vyvádí ven z města, ukázal holí směr a panelové domy nám stály po levici i po pravici než jsme prošli. Prvních sto kilometrů máme za sebou, nemohu se nabažit krásné přírody − kolem lesy, hory, příjemní lidé. Škoda že mé vědomí přemáhá veliká bolest kolene. Zde asi začíná moje pouť. Cítím každou nerovnost, každý kamínek a bojuji nejen se svým tělem, ale i se svou povahou. Mám pocit, že svou fyzickou neschopností obtěžuji celé okolí, jsem nejslabší článek řetězu! Mé myšlenky jsou však liché, na místo výčitek a lkaní mně Tomáš dává obinadlo a prášek proti bolesti, Maruška hůl do ruky. Jaké maličkosti dokáží člověku pomoci. Už jen pár desítek metrů a mohu pokleknout před svatostánkem v kostele na Mariánské Hoře. Slzy se derou do očí, pociťuji bolest i úlevu zároveň. Horní Čermná je vzdálená jen tři kilometry, pan Kašpařík mně nabízí kolo. Jsem ale rozhodnut. Nechám se odvézt doprovodným autem. Vřelé přijetí a bohaté pohoštění od pana faráře a zasloužený spánek.

Čtvrtý den − vyrážíme vstříc Orlickým horám. Cestou se modlíme růženec, střídáme se v předříkávání desátků, někdy i patnáctků. Procházíme kolem vodní nádrže Pastviny. Našim dnešním cílem je Neratov. I tenhle den jsme zažili spoustu krásných zážitků, bohoslužba ve středisku Radost, návštěva opuštěného kostela a ty nádherné hory!

Pátý den − z Neratova směřujeme na sever a měli bychom se napojit na červenou, ale nejen na pouti člověk občas zabloudí.  Nakonec jsme našli nejen směr, ale i cestu. Procházíme po hřebenech hor, dopujeme čokoládu, výstup na rozhlednu a teď už jen z kopců dolů. Tady to znám, jezdíme sem na dovolenou.  Olešnice v Orlických horách je poslední zastávka před cílem.  Po vydatné večeři, o kterou se stejně jako jiné dny postarala Eva Trněná se svým teamem, je válečná porada na téma „nejkratší a nejrychlejší cesta do Vambeřic“. 

Šestý den − sobotní ráno je chladné, padá mlha. Čeká nás posledních 25 km. Na hraniční přechod je to kousek. Po pár metrech mne mrzí má podpora nápadu jít zkratkou. Přicházíme do lázeňského města Duszniki Zdroj, následují Góry stolowe. Po náročném výstupu se nám rozjasní tváře při pohledu na rozcestník, který nese nápis Wambierzice 1,2 god.  Dokázali jsme to! Náš cíl je na dosah. Do poutního místa vcházíme jako správné procesí, zpíváme mariánské písně za doprovodu „klarinetu“, který si pan Kašpařík po cestě vyrobil.  Následuje šťastné setkání s těmi, kteří nás povezou domů a otec Jan slouží závěrečnou mši svatou naší pouti. S pomocí Boží jsme za šest dnů urazili 240 km. Panno Maria vambeřická, vyslyš naše prosby a oroduj za nás.

Petr Pleva