Moje noc kostelů

Ve večerních hodinách dne 1. června probíhala v mnoha různých kostelech propagovaná a dlouho připravovaná akce s názvem "Noc kostelů".

Já jsem ten den byla v práci a těšila jsem se, že skončím v 19:00 a půjdu na mši svatou do nedalekého kostela sv. Jakuba a potom se třeba podívám ještě do nějakého dalšího.

Jedna z věcí, která mě na mém novém zaměstnání těší, je ta, že se mohu před, nebo po směně zastavit v některém z mnohých kostelů v centru Brna. V pátek prvního jsem to před směnou měla nějak narychlo a opravdu jsem se těšila, že stihnu večer i tu mši svatou… ALE! Akce "Noc kostelů" přilákala mnoho návštěvníků také do restaurace rychlého občerstvení, ve které pracuji a chtě nechtě jsem musela zůstat v práci hodinu přesčas. Byla jsem rozzlobená tak, až jsem se řízla do prstu ve chvíli, kdy začínala mše v kostele vzdáleném několik metrů a já jsem na ní chtěla být… ptala jsem se, PROČ musím krájet rajčata místo toho, abych zpívala úvodní píseň… proč mám místo modlitby poskytovat lidem občerstvení… má to nějaký smysl, Bože? Snažila jsem se vysvětlit sama sobě, že služba lidem je možná v této chvíli důležitější než zbožné usebrání na mši svaté… ale nejvíce práce mi dalo překonat svoji sebelítost. Protože jsem měla naplánovaného něco dobrého, na co jsem se těšila, a nakonec jsem dělala úplně něco jiného, což se mi nezdálo zas až tak dobré.

Nakonec ale tato náročná směna přece jen skončila a já jsem mohla vyjít do brněnských ulic. Nejdříve jsem zamířila do chrámu svatých Janů (u minoritů), prošla si vedlejší loretánskou kapli a usadila se v chrámové lodi stále ještě bojujíce se svou sebelítostí. V kostele právě probíhal varhanní koncert a já jsem s dojetím poslouchala nádhernou hudbu, stírala slzy a děkovala, že mohu být zrovna teď na tomto místě, i když je mi líto, že jsem nemohla být v jiné době na jiném místě… Poté jsem se dozvěděla, že nad vchodem do loretánské kaple jsou zrekonstruované sochy tří archandělů (takže když půjdete v Brně kolem minoritského kostela a zvednete hlavu a uvidíte uprostřed archanděla Michaela s mečem, a po stranách archanděly Gabriela s lilií, a také archanděla Rafaela). Při cestě na trolejbus jsem se zastavila ještě v (normálně zavřeném) kostele sv. Josefa (jmenuje se podle něj celá Josefská ulice), který je už dlouho vystěhovaný, má holé zdi, zahalený hlavní oltář a probíhala v něm nějaká výstava uměleckých děl.

Když jsem dorazila do Šlapanic, pršelo, a měla jsem asi půl hodiny čas než mi jel autobus. Proto jsem se rozhodla podívat se ještě do zdejšího chrámu Nanebevzetí Panny Marie. Také tady probíhal varhanní koncert a já stála vzadu za lavicemi zmoklá a rozbolavělá po deseti hodinách v práci na nohou a dívala se na kříž… na KŘÍŽ s tělem Pána Ježíše a ptala jsem se Boha, proč tu spásu udělal tak drasticky… Proč musel nechat zabít svého Syna… proč ho musel nechat zabít tak krutě… Co asi musel Pán zažívat, když visel nevinně na kříži a nelidsky trpěl a mě je zatěžko chvíli stát na bolavých nohou… Proč muselo to zlo vlastně v této chvíli slavit triumf? A já se tady lituji, že dnes nebylo něco podle mého…

Možná muselo zlo zdánlivě vyhrát, aby mohlo být vzkříšením poraženo definitivně. Možná jsem musela prohrát i já, abych dokázala být zase vděčná za zdánlivě všední maličkosti….

Jana Řezáčová