Homiletický výklad Markova evangelia 1

2. neděle adventní, cyklus B - Mk 1, 1-8

Marek celé své dílo začíná nadpisem: „Začátek evangelia o Ježíši Kristu, Synu Božím“ Tři důležitá slova: „Boží Syn“ - zde již Marek říká to, v co uvěřil a čím vrcholí celé jeho evangelium: že Ježíš je skutečně Boží Syn.“ Druhým slovem je „Kristus“ - už jistě víte, co znamená: je řeckým překladem slova Mesiáš, tedy ten, kterého čekali židé, že jim přinese Boží záchranu. A třetím slovem je „evangelium“, které bylo ve slovníku králů poselstvím o záchraně. Prvotní církev znala evangelium Pavlovo: že Kristus přišel na svět, zemřel, vstal z mrtvých a přišel k Bohu, aby se totéž naplnilo na nás! A Marek v tom vidí ještě ozvěnu proroků. A to už se dostáváme k jeho nabídce, že nás může znovu uvést do příslibů, které Bůh dával ústy svých proroků, i k dnešnímu čtení z 40. kapitoly Izaiáše: „... já posílám svého posla“. A v 52. kap.: „Jak líbezné je, když na horách jdou nohy toho, jenž nese a ohlašuje pokoj.., dobré poselství a... spásu... na vlastní oči vidí, že Hospodin se vrací na Sión“. To je Markovo, nebo spíše Kristovo evangelium.

Ale vraťme se k 2. verši: kde a čím začal ten posel své poselství? „ na poušti: Připravte cestu Pánu...“ Nemusíme připomínat, že Marek v tomto proroctví jasně vidí postavu Jana Křtitele, který káže na kraji pouště. Ale to není všechno. Na té poušti vidí totiž Marek víc: vidí tam Izraelský lid, který tam byl sice vyvedený Bohem, ale také mu tam byl nevěrný, a stejně tak tak vidí nás: naši nevěrnost na poušti světa. Ale na této poušti je cesta: zavátá, plná kamení, téměř nemožné po ní jít, a přesto je to jediná cesta do země zaslíbené! Ale po té cestě nejdeme sami. Cestu nemáme totiž připravit sobě, ale nejprve Pánu: on po ní půjde jako první, a my za ním.

To už se dostáváme k Jordánu. Marek opět vidí Izraelity, kteří s Boží pomocí Jordán zázračně překročili, lidi, kteří se nechávali na znamení pokání do Jordánu namočit Janem, i křesťany, kterým píše evangelium, kteří se obrátili a nechali pokřtít. A proto i nás má k tomu, abychom Jordán překročili: přijali křest (4. verš), ale nejen jako rituál, ale jako dospělí: pokáním, obrácením. A co pak? (7. verš) „Za mnou už přichází mocnější...“, pokračuje Marek Janovými slovy. Kdo je ten mocnější? Není to zase Markova narážka na Izaiáše? Dnes jsme četli: „Hle, Pán, Hospodin, přichází s mocí...“ Přichází tedy sám Bůh? Ten už nebude křtít vodou, ale „Duchem svatým.“ (8. verš) Kdo je Duch svatý? Toho před obrácením Markovi křesťané ještě neznali. Ale Marek ho nejen zažil v působení apoštolů, ale dokonce pojmenoval, protože objevil, že byl už ve Starém Zákoně. Izaiáš 61, kapitola: „Duch... Hospodina je nade mnou.“ Tento Duch je na Ježíši a on ho předá také nám.

A tak dnes poslechněme výzvu sv. Marka: nejprve to lidské: Připravit cestu Pánu tím, že opustíme svou nevěru, nebo, jak jsme se modlili ve vstupní modlitbě, pozemské zájmy, připojme se k celému Judsku a Jeruzalému a přijměme křest obrácení a obnovme svoji svátost křtu. A nechme vstoupit toho, kterého sice ještě dost málo známe, ale který už se nás dotkl: mocnějšího, samého Boha, Božího Syna, který v nás začne obnovovat svého Ducha!

o. Jiří