Pěší pouť do na Svatou horu u Příbrami ve dnech 16. – 22. srpna 2009

Pouť není dálkový pochod, na pouti nejde jen o fyzický výkon. Při obřadu žehnání poutníkům jsme zpívali žalm „To je pokolení těch, kdo hledají Tvou tvář, Hospodine“, který naznačuje, co je pouť.  Chceme vystoupit ze všedních dnů a jejich starostí, ze svých domovů a svých zvyklostí a odejít na opuštěné místo trochu si „odpočinout“ a zároveň děkovat a prosit. Před odchodem jsme zpívali k poctě Panny Marie Madonu, neboť víme, že když chceme dojít k svému cíli, potřebujeme milosti. A tak s velikou pokorou  prosíme - na cestu s námi, vyjdi, Pane……

Vyrážíme…

Vyrazili jsme v neděli 16. srpna 2009 ve čtvrt na tři odpoledne a putovali polní cestou do Prace a pak po silnici přes Kobylnice do Sokolnic. Dále opět polní cestou kolem statku Vladimírov do Otmarova.  Zde jsme si trochu odpočinuli a začali číst vybrané kapitoly ze života sv. Jana Marie Vianeye, jehož 150. výročí úmrtí si letos připomínáme (při této příležitosti také sv. otec Benedikt XVI. vyhlásil rok kněží).  Pak už to bylo přes Rajhradice jenom kousek do Rajhradu. Asi polovina poutníků spala tuto noc pod širákem. Ještě večer nás jeden bratr benediktin provedl některými klášterními prostorami.

S prvními puchýři, cestou necestou (i přes řeku) do Náměště za otcem Janem…

V pondělí jsme vstávali před pátou hodinou ranní. V půl šesté jsme v klášterním kostele slavili mši sv. s kázáním o jedné větě jako myšlenkou pro tento den, týden, celý život – nedáváme něčemu nebo někomu přednost před Bohem? Z Rajhradu putujeme po silnici do Syrovic a Ořechova a po krátkém odpočinku do Silůvek a pak už po modré značce lesní cestou až ke sv. Jakubu nad Ivančicemi, kde jsme se pomodlili „Anděl Páně“, a opět trochu oddechli (velké horko). V Ivančicích jsme se krátce pomodlili a zazpívali v kostele na náměstí a pak pokračovali chvíli podél řeky Jihlavy a pak už po silnici. Krátkou přepršku jsme přivítali jako příjemné osvěžení.  Po téměř hodinovém odpočinku v Oslavanech, při kterém jsme už ošetřili první puchýře, jsme se vydali ve tři hodiny odpoledne na další úsek. Po silnici jsme pokračovali do Čučic. Vzhledem k blížící se bouřce se Petr, Jirka a Markétka od skupiny pěších poutníků odpojili a do cíle dnešní etapy dojeli na kolech, což se později ukázalo jako velmi prozřetelné řešení. Ostatní pokračovali údolím Oslavy - dvakrát jsme ji přebrodili (cyklisté s kolem nad hlavou, někteří se i vykoupali, jedni cíleně, druzí náhodou…). Trošku jsme si pobloudili, na chvilku se nám zatoulal pan Kašpařík, neboť se s místním chatařem dal do řeči o jeho vodním mlýně. V šest večer jsme se sešli na Skřipině. Do Náměště je to po žluté přes Březník ještě 11 km (tuto trasu volí pan Kuklínek), ostatní volíme v dobré víře delší ale o to hezčí cestu po červené značce údolím Oslavy a Chvojnice. Cesta dobrodružná, náročná a vzhledem k soumraku v závěru i nebezpečná. Na náměšťskou faru jsme dorazili z posledních sil, ale se zpěvem díků v 21.20 hod. Ten den jsme měli v nohách rekordních 57 km. Odměnou nám bylo setkání s otcem Janem a bohatě prostřený stůl připravený náměšťskými farníky. Ve vstupních prostorách náměšťské fary byla kromě našich zavazadel připravena již také zavazadla náměšťských poutníků, kteří se na druhý den společně s otcem Janem chystali na pěší pouť do Vídně – ke hrobu sv. Klementa Hofbauera.

Poutníci jdou dvěma směry…

V úterý v půl sedmé ráno byla slavena koncelebrovaná mše sv. za účasti otce Jana a otce Josefa, poutníků svatohorských a vídeňských a jejich příznivců. Po ní jsme si popřáli šťastnou cestu a vyrazili každý jiným směrem (a přece za stejným cílem). Vzhledem k náročnosti dnešního úseku a plánované zastávce v Třebíči jsme zvolili rychlý přesun z Náměště do Vladislavi (asi 13 km) – na kolech, vlakem, doprovodným vozidlem. Pak už jsme pokračovali loukou a lesem až do Třebíče, kde jsme měli možnost si prohlédnout románsko-gotickou basiliku sv. Prokopa, která je od roku 2003 zapsána na Seznam světového kulturního a přírodního bohatství UNESCO. Výklad nejen k historii tohoto chrámu nám zasvěceně podal místní duchovní správce, který dříve působil jako spirituál v semináři. V nejstarší části chrámu - kryptě jsme si společně zazpívali a na závěr dostali požehnání na další cestu. Po tomto milém setkání s „tatíčkem“ jak byl v semináři nazýván, jsme pokračovali přes Stařeč a Čechočovice do Rokytnice nad Rokytnou, kde byla delší pauza na občerstvení fyzické i duchovní. Závěrečná etapa vedla přes Želetavu, Jindřichovice a Zdeňkov až do Nové Říše (příchod posledních cca v půl deváté).

Neuvěřitelné: i otce Josefa někdy bolí nohy…

Ve středu jsme slavili v 6 hodin ráno mši svatou v klášterním kostele. Při snídani za námi přišel pan opat Marián Kosík, pěkně se povídalo, ale bylo třeba jít dát. Při požehnání na cestu mluvil o velké výhodě, když víme, kam jdeme a jak tam dojít, protože mnoho lidí neví, kam v životě jde…. Vyrazili jsme v 8 hodin přes Vystrčenovice a Zvolenovice do Telče. Telč je nádherné město, které je rovněž památkou UNESCO. Pro nás je významné ještě tím, že je to předešlé působiště našeho současného duchovního správce. A tak jsme po prohlídce dvou z mnoha místních kostelů přidali ještě modlitbu z kancionálu za (našeho) kněze ve farnosti. Pak už jsme pokračovali dál parkem a lesem ke kapli sv. Karla Boromejského a do Vanova a pak už zase po silnici do Řásné (modlitba Anděl Páně) a k Velkému pařezitému rybníku, kde jsme se najedli a taky se vykoupali. Jsme zhruba v půli našeho putování, ale zdaleka ne v půli dnešního putování, a proto je třeba pokračovat. Při odchodu nás o. Josef šokoval poznámkou, že ho jaksi bolí nohy, což se nám zdálo neuvěřitelné (u některých to byl od neděle setrvalý stav).  Dokonce jsme si naivně mysleli, že by se mohlo zvolnit tempo… Následovala příjemná cesta lesem až do Janštejna. V Jihlávce jsme si trochu odpočinuli. Bylo téměř pět hodin odpoledne a nás čekalo ještě cca 20 km. A tak honem vstávat a pokračovat. Krátká zastávka v Počátkách a v Žirovnici. Tady už na nás musel být hodně žalostný pohled. Někteří si lehli na autobusové zastávce na chodník a opřeli své nohy v pravém úhlu o zeď. Závěrečnou etapu po silnici do Kamenice nad Lipou jsme si prošli v menších skupinkách - tak jak měl kdo síly (poslední přišli v 21 hodin). (Osobní vzpomínka - když jsme při soumraku v Kamenici míjeli jednu předzahrádku, přiřítil se pes, ale když nás uviděl, usoudil, že nestojíme ani za ten psí štěk, a tak znechuceně odběhl zpět do boudy.) 

Klokoty…

Ve čtvrtek v půl sedmé ranní mše sv. ve zdejším kostele. Po požehnání na cestu od místního pana děkana pokračujeme mimo hlavní silnici přes Bohdalín a Mnich (krátký odpočinek), Psárov, Tříklasovice a Předboř. Cestou jsme dostali pozdrav od vídeňských poutníků z hraničního přechodu. My jsme zase opustili Vysočinu a dostali se do Jihočeského kraje. V Choustníku jsme si dopřáli asi hodinový odpočinek (dvě kapitoly ze života sv. Jana Vianeye). Následovala velmi příjemná cesta přes louky a lesy do obce Dlouhá Lhota a dále delší úsek lesem a nakonec kolem rybníků Nečisto, Luční a Nový Kravín až do Sezimova Ústí (cca v 19 hodin). Do Tábora jsme dorazili se západem slunce a do Klokot cca v 20.30 hod. Děti, které zde byly na prázdninách, byly pro tento večer odveleny na bojovou hru, aby mohli v poutním domě přespat svatohorští poutníciJ. Při večeři nás duchovní správce o. Jiří krátce seznámil s historií poutního místa, které je od roku 1994 ve správě kongregace Oblátů Panny Marie Neposkvrněné.

Tentokrát v cíli za světla…

V pátek ráno jsme v půl sedmé slavili mši sv. ve zdejším poutním kostele. Posilněni na těle i duši jsme pokračovali v další etapě přes Jistebnici a Nadějkov do Chyšek – tady někteří poutníci dokonce zvládli kompars k nějakému filmu, když si odskočili „na jedno“. Dále jsme pokračovali přes Ratiboř, Branišovice a Hněvanice do Hrazánek. Závěrečná etapa do Kovářova – obce roku 2004 -  už byla přece volnější, tentokrát jsme dorazili za světla. Po tradičně vynikající páteční poutní večeři (nudle s mákem) jsme plánovali trasu na příští den, zejména, zda celý úsek zvládneme ujít pěšky, nebo zda si pár kilometrů „pomůžeme“.  Po osmé hodině jsme se ještě vydali do místního kostela, kde jsme se pomodlili křížovou cestu. Naše společná pouť se pomalu chýlila ke konci.

Poprvé se nám zdála přestávka na odpočinek dlouhá…

V sobotu ráno se naše společenství na krátko rozdělilo. Abychom dorazili do cíle naší poutě včas, bylo třeba využít dopravní prostředky. Sedm lidí se přepravilo autobusem, 5 doprovodným vozidlem a ostatní na kolech do Milešova (asi 13 km). Asi po hodině chůze (cca v 7 hodin ráno) jsme dorazili k Orlické přehradě. Obloha byla zatažená, déšť na spadnutí. Po společné modlitbě jsme nasadili pláštěnky a vydali se dál po silnici přes Bohostice do Smolotel. Tady už nepršelo, ale lilo. Zdejší autobusová zastávka byla koncipována přesně pro 18 poutníků a jeden odpadkový koš. Poprvé se nám zdála přestávka dlouhá, protože jsme byli promočení a prochladlí. A tak pěkně v tempu dál přes Dalskabáty, Radětice a Buk a Jerusalém na Svatou horu u Příbrami. Do cíle jsme dorazili se zpěvem mariánských písní ve třičtvrtě na jednu. Ve stejnou dobu přišla zpráva z Vídně, že poutníci o. Jana právě dorazili ke hrobu sv. Klementa Hofbauera. I když z hlediska zeměpisné polohy byly cíle našich poutí vzdálené několik set kilometrů, dorazili jsme současně, což naznačuje duchovní propojení obou poutí. Chvíli jsme museli počkat, až skončí svatba, abychom mohli na schodech pořídit cílovou fotografii. Pak už jsme poklekli před svatostánkem. Vše co mohu dát, je chvála……

Svatá Hora…

Pak už následovalo setkání s autobusovými poutníky a občerstvení dovezené z domova (Milada Plevová opět nezklamala). A pak zase rychle do kostela připravit se na mši svatou, která byla vyvrcholením naší poutě a oslavou svátku Panny Marie Královny. Spolu s obětními dary jsme přinesli všechny úmysly, se kterými jsme se na pouť vydali a které nám svěřili ostatní farníci. Na závěr mše sv. jsme zazpívali Te Deum a o. Josef nám udělil požehnání nejen na zpáteční cestu, ale také do dalšího života, do všedních dnů a starostí, které jsou naší „vinicí Páně“.

Povzbuzující je, že jsme tuto pouť všichni zvládli…

Letos jsme již putovali s novým duchovním správcem o. Josefem, který má všechny předpoklady pro další rozvíjení poutní spirituality v našich farnostech. Zároveň jsme měli možnost být na začátku nové poutní tradice ve farnostech, kde nyní působí náš bývalý duchovní správce P. Jan Nekuda. Přednášením proseb a úmyslů, které nám svěřili ostatní farníci, jsme zůstali duchovně propojeni i s těmi, kteří se na pouť nemohli vydat. Denně nás přes SMS povzbuzovali rodiče o. Josefa, kterým patří také díky za zapůjčení doprovodného vozidla.

Celkem jsme našlapali přes 280 km, dalších asi 26 km jsme si pomohli dopravními prostředky. Putovali jsme nádhernou krajinou - cestami polními, lesními, lučními, kolem rybníků a řek, ale také po frekventovaných silnicích. Od neděle do pátku jsme putovali ve vedru, v sobotu jsme zakusili déšť. Povzbuzující je, že jsme tuto pouť všichni zvládli.  Na pouti je člověk skutečně tažen Bohem, nemám jiné vysvětlení pro zvládnutí průměrně téměř padesátikilometrových úseků několik dnů po sobě. Denně jsme se dle společných úmyslů této poutě modlili za rodiny, kněze, biskupa, papeže, za nová kněžská povolání a předčítali si ze života sv. Jana Maria Vianeye. Podle nálady a potřeby (zejména v závěrečných úsecích) jsme zpívali.

Na závěr ještě jména poutníků – P. Josef Rybecký, jemu patří díky za zorganizování této akce a duchovní vedení. Ze Tvarožné putoval Jakub Filipec, z Velatic Daniela a Zdeněk Severovi, z Mokré Renata Zouharová, z Horákova Pavlína Koutná a z Blažovic Jan Kašpařík, Vladimír Kuklínek, Eliška Švábenská, František Paulík, Jana Bártková, Petr a Jiří Plevovi, Jana Řezáčová, Pavel Paták, Tomáš, Marta a Markéta Řičánkovi. První den do Rajhradu s námi putoval také Luboš Švábenský z Blažovic a Tomáš Koutný z Horákova. Třetina poutníků putovala letos poprvé, nejmladší poutník měl teprve 11 roků, nejstarší 72. Díky patří Daniele Severové, která zabezpečovala večerní výživu poutnictva. Nejoblíbenější osobou pouti byl bezpochyby trpělivý a obětavý řidič doprovodného vozidla František Paulík – nejen proto, že jeho přítomnost vždy znamenala svačinu a odpočinek. Všem patří díky za prima společenství na pouti -  za společnou modlitbu a zpěv, za povzbuzení ve slabých chvilkách. Velké díky patří všem, kdo nás přijali na nocleh a těm, kdo se za zdar naší poutě modlili.

Díky Bohu, že jsme mohli tuto pouť vykonat, kéž přinese užitek nám všem.

Marta Řičánková