Zachovalá písemnost o životě lidí v Blažovicích v 19. a 20. století
Od nepaměti byla obec Blažovice přifařena do sousední obce Tvarožná. Docházka do farního kostela neupravenou polní cestou bývala zejména v zimě a v době dešťů velmi obtížná. Teprve asi v roce 1870 byla zbudována kamenná silnice z Blažovic do Tvarožné. Tehdy, za působení vynikajícího kněze a moravského spisovatele P. Václava Kosmáka, byl ve Tvarožné stržen zchátralý starý kostel sv. Mikuláše a zbudován kostel nový, v novogotickém slohu, který se v původní podobě uchoval až do našich dnů. Po nové kamenné silnici se lépe docházelo blažovským věřícím do nového krásného kostela ve Tvarožné. Tehdy byla blažovská obec věřící na celých 100% a lidé chodili do kostela nejen v neděli a o svátcích, ale také časně zrána i ve všední dny. Denními návštěvníky tvaroženského kostela na ranní bohoslužby byli zejména ti, které už starost nevázala při ranní práci v hospodářství, např. dojení, krmení, atd., což bývali výměnkáři. Vliv bohoslužby se přeléval do všedního dne celé vesnice a živá víra se pak projevovala při společných pobožnostech.
V letní době, od května do konce září, konalo se u kříže pod kaštany „modlení“. Dnes jsou kaštany chráněny Památkovým úřadem v Brně. Odborníci odhadují jejich stáří na 400 až 500 let. Kříž, u kterého se modlení konalo, býval dřevěný a teprve v roce 1890 byl štědrostí rodiny Kalábů z č. 27 nahrazen bílým mramorovým křížem, který tam dosud stojí. Modlení bylo vždy ve stejném pořádku: litanie, prosba za zemskou úrodu, která byla pronášena formou písně: Zachovej, což jest na poli, bychom toho užít mohli v pokoji a bázni Boží, ať se tvá čest všude množí. Potom se starší bratr předmodloval růženec, zpívala se většinou mariánská píseň a modlení zakončovalo vzpomínkou na zemřelé a prosbou o šťastnou hodinu smrti zase písní: „O Ježíši, skrz své rány, buď přítomen v mém skonání a po smrti ducha mého přijmi do království svého.“ Teprve pak se obec rozcházela k nedělní odpolední zásobě, hospodáři obyčejně na obchůzku polí a potom na pivo k pantátovi, děti po svých hrách a ženské po besedě na válech nebo ve „dveřách“. Každou čtvrtou neděli se šlo o modlení přes dědinu ke kříži na horním konci dědiny, který stál také pod kaštanem.
Cestou se zpívalo, vpředu nesli chlapci křížek a šlo se v tomto pořadí: chlapci, malá děvčata, velká děvčata, dospívající mládenci a muži, ženy, kterých bývalo nejvíc.
Další pobožnost byla o křížových dnech. Pro Blažovice bylo ve farnosti určeno úterý. Po ranní mši svaté ve farním kostele vyšel průvod do Blažovic. Cestou se udělala čtyři zastavení.
První zastavení bývalo „na vrchách“, to je asi v půli cesty k Blažovících, druhé „na hraničkách“, které rozdělují katastry obou obcí, kdysi bývali také hranicemi okresů Vyškov pro Blažovice a Brno-venkov pro Tvarožnou. Třetí zastavení na kraji obce u kříže pod kaštany a poslední u horního kříže, když se přešlo dědinou. Při každém zastavení se četl úryvek evangelia všech čtyř evangelistů. Cestou se zpívaly litanie. Toto procesí bývalo bez hudby, protože většina muzikantů pracovala v brněnských továrnách a v úterý bylo normálním pracovním dnem. Po této pobožnosti se konal v hostinci u Inocenců /dnešní kino/, potom v Katolickém domě /dnešní KD/ oběd pro kněze a obecní hodnostáře, starosta, čtyři radní a ostatní členové obecního zastupitelstva. Výlohy platila obec z veřejných prostředků.
V měsíci květnu, týden před svatým Janem, začínaly u zvonice v dědině svatojanské pobožnosti k uctění památky mučedníka Jana. Začínaly teprve po setmění, když byly skončeny všecky práce v hospodářství. Svatojanské pobožnosti byly poezií jarních večerů, kdy dědinou každý večer zaznívala jiná svatojanská píseň, jedna hezčí než druhá: Pamatuji si zejména Svatý Jan, náš krajan… Probudily se už zpěvné háje… Svatojanské modlení jsem měl také proto rád, že svatý Jan Nepomucký byl patronem všech Janů Kašpaříků a jeho obraz v krásně vyřezávaném rámu visel na čestném místě v naší „seknici“.
Na svátek Petra a Pavla, který býval vždycky svátkem zasvěceným, konal se průvod s hudbou z Blažovic ke kříži do „Úlehlí“. Tento průvod na odlehlé místo v polích měl svou starobylou tradici. Podle podání zemřelého ředitele Pavla Štěpánka stával v těchto místech nad starými Blažovicemi, ještě snad v době předcyrilometodějské, kostelík sv. Petra a Pavla, jako jeden z celé řady těchto kostelů, které z tohoto místa lze i zahlédnout: Brno - Petrov, Rajhrad, Újezd. Když za vpádu Maďarů po roce 905 byly staré Blažovice spáleny a zničeny, zachovala se paměť v těch, kteří katastrofu přežili, založili dnešní nové Blažovice a o svátku sv. Petra a Pavla začali konat na toto místo procesí. Tradice zůstala zachována až do roku 1950, kdy právě při tomto posledním procesí skonal v Úlehlích Jan Hlučka záhumenský. V roce 1968 se chtěla tradice znovu obnovit, zůstalo však při jediném průvodu tohoto roku, kdy poprvé tam „kázal“ P. Jan Daněk, tehdy student prvního ročníku olomouckého bohosloví. Také v Úlehlích stával od nepaměti dřevěný kříž, který byl v roce 1903 nahrazen dnešním křížem železným na kamenném podstavci.
z archivu Františka Mazálka