Pouť do Mariazell − pěšky i na kole (září 2007)

Poutní místo Mariazell v rakouském Štýrsku oslavilo v roce 2007 roce 850. výročí svého vzniku. Už tato skutečnost byla jedním z hlavních důvodů, proč se skupinka 14 poutníků vydala na pěší cyklistickou pouť.

Vyrazili jsme 2. září od brněnské katedrály sv. Petra a Pavla přes Moravany směrem na Ořechov. Po krátké přestávce u kaple sv. Peregrína u Ořechova (patrona při bolestech nohou, ale také patrona rodiček a šestinedělek) jsme pokračovali přes Silůvky a Hlínu ke kostelu sv. Jakuba v Ivančicích a dále (už za tmy) do Řeznovic. Tady jsme měli možnost díky ochotě paní kostelnice prohlédnout si v pozdních večerních hodinách zdejší kamenný kostel z 12. století – památku UNESCO.

Druhý den nás čekal nejdelší úsek cesty. Našlápli jsme si to přes Polánku a pak lesem až ke kapli sv. Floriána u Moravského Krumlova. Zde jsme si krátce odpočinuli a také vzpomněli v modlitbě na všechny, kterých se týkal právě začínající školní rok. Přes Rakšice, Lesonice, Kadov (na chvíli se k nám přidal další poutník – pes blíže neidentifikovatelné rasy – nám důvěrně nazvaný Karl von Kadov) jsme kolem půl druhé dorazili do Hostěradic, kde jsme slavili naši první poutnickou mši svatou. Při ní jsme vzpomněli na všechny, které jsme nechali doma, kteří nám umožnili se na pouť vydat a taky na všechny, kteří by se rádi sami na pouť vydali, ale nemohou si takový „luxus“ dovolit. Po velmi vlídném přijetí na místní faře s výbornou kávou jsme pokračovali přes Skalici,  Želetice, Tvořihráz a Kuchařovice až do Znojma. Po celodenním putování (48 km) nás čekalo na faře pohoštění – výborný guláš a buchty.

V úterý jsme překročili řeku Dyji a pokračovali lesem ke kapli Panny Marie na havranickém vřesovišti a dále přes hraniční přechod v Hnánicích až do krásného příhraničního města Retz, kde jsme poobědvali (naposledy za sluníčka a chvilku dokonce v krátkých rukávech). Taky už se ve větší míře začaly projevovat fyzické problémy. Abychom nemuseli putovat po asfaltě, pokračovali jsme cestou mezi vinohrady a poli až do města Pulkau, kde jsme slavili v jednom ze tří místních kostelů mši svatou. Po občerstvení u Paulkau Brundel jsme pokračovali směrem na Eggenburg − místo našeho dalšího noclehu. Ubytování v místním K−Hausu vedle kláštera redemptoristů bylo téměř přepychové, čtyřlůžkové pokoje, sprchy, velká kuchyně. Jenom byl trochu problém vyjít po večeři po schodech do prvního patra…

Následující den se nám z vyhřátých pelíšků příliš nechtělo, venku už bylo chladno a taky našlapané kilometry z předcházejících dnů se v nohách pěkně naležely. Tento den by se dal nazvat dnem dobrodinců − ve Freischligu nás místní občan obdaroval krabicí jablek a ořechů, v dalším městečku Stiefern nás jeden místní rodák pozval dokonce na čaj. Zde jsme vykonali křížovou cestu na Kalvárii, odkud byl krásný rozhled do údolí řeky Kamp. A za jižním obzorem už na nás čekal Dunaj… Do Langenlois jsme přišli za deště. Po mši sv. nám paní kostelnice poskytla zázemí na farním dvoře, abychom se mohli posilnit na další cestu.

Langenlois jsme sice opustili, ale dlouhé louže (jak zní v překladu název tohoto města) ne. Posledních asi deset km jsme absolvovali za hustého deště po asfaltu podél frekventované silnice. Projíždějící auta na nás troubila, což jsme si vysvětlili jako projevy sympatie. Tentokrát jsme složili své tělesné schránky v Kremži na Dunaji − ve velkém farním sále s malovaným stropem, z něhož se rázem stala především sušárna, jídelna a noclehárna.  Ve čtvrtek jsme měli zdolat údolí Wachau s návštěvou poutního místa Maria Taferll. Poutníci cellenští v dřívějších dobách se tuto část cesty vezli lodí po Dunaji. Pro nás by to bylo příliš zdlouhavé a finančně náročné, proto jsme raději zvolili kolo, vlak a doprovodné vozidlo. Zvláště cyklisty je nutno ocenit, protože od rána vydatně pršelo. Z poutního místa Maria Taferl je za příhodného počasí nádherný výhled na zdejší krajinu. Tentokrát jsme hleděli, kam se schovat před deštěm. Ve farním sále jsme se zahřáli čajem a snažili se aspoň trochu usušit. Po mši svaté v kryptě tohoto poutního místa jsme pokračovali dále do Ybbsu. Tady jsme opustili Dunaj, jehož hladina rychle stoupala a vydali se po frekventované silnici směrem na Scheibs. Tento 25 km úsek jsme absolvovali opět za hustého deště, kdy nás kromě vody shora smáčela ještě sprcha z projíždějících aut. V sedm večer jsme dorazili do místa našeho dalšího noclehu – fara v Scheibsu. Místní pan farář se o celou naši pouť živě zajímal, a vzhledem ke špatnému počasí byl velmi znepokojen, že nemáme na další den zajištěný nocleh. A tak nám ho zajistil…

V pátek nás místo budíčku probudila siréna – vytrvalý déšť zvedl hladinu řeky protékající městem. Ještě přede mší svatou v místním kostele měl otec Jan živý vstup prostřednictvím mobilního telefonu do ranního vysílání Radia Proglas. Po nezbytném požehnání na cestu od místního pana faráře (mimochodem dvojnásobného poutníka do Santiago de Compostella) jsme se vydali na další úsek naší pouti. Řeka Erlauf byla lemována protipovodňovými zábranami, přesto se na několika místech už vylila z břehů. A déšť neustával. S troškou naivity jsme se pokusili jít po cyklostezce, ale ta už byla taky zatopená (jen pan Kašpařík kousek projel!). Dál jsme tedy museli zase po silnici.  Cestou jsme pozorovali škody napáchané vodním živlem, hasiči uzavírali jeden most za druhým. V Gamingu jsme na faře poobědvali a navštívili známý kartuziánský klášter. A pak už dále do hor, stále po asfaltu, jeden za druhým, každý svým tempem, se svými úmysly a na doraz… Ale cestou nás povzbudilo setkání s naším šoférem, který potvrdil, že dnešní nocleh máme v suchu (a to doslova!). V Neuhausu už místy ležel sníh, ale v malém dřevěném domku u kamen bylo dobře.  V sobotu jsme pár minut po čtvrté hodině ranní odcházeli (samozřejmě za deště) z Neuhausu směrem na Mariazell, kam jsme dorazili krátce před sedmou.  Všude už bylo plno lidí. Rychle jsme pořídili cílovou fotografii, na které vypadáme jako zmoklé slepice. Ale úsměv z tváře se nám nespláchl. Po chvíli hledání jsme našli i náš sektor G na místním fotbalovém hřišti… Na velkoplošné obrazovce už bylo promítáno dění před bazilikou.  Modlitba růžence v různých jazycích, vystoupení pěveckých sborů, vítání poutníků z různých zemí. Propukli jsme v nadšený jásot, když se na obrazovce objevil P. Pavel Dokládal a kromě „svých“ poutníků z Koclířova vítal jmenovitě pěší poutníky otce Jana Nekudy!

Po fyzické i psychické stránce bylo několikahodinové stání v dešti v davu tisíců poutníků náročnější než předchozí dny putování, přesto byla mše svatá s Benediktem XVI. skutečným vrcholem naší pouti. Prožili jsme radost ze společenství, společné modlitby, zpěvu. Pozdravení pokoje − pohled do očí a úsměv věnovaný úplně neznámým a přitom blízkým lidem patří k okamžikům, na které se nezapomíná. „…náš Pane, spáso národů, svým Duchem sjednoť Evropu…“ Po mši svaté vyrazili na zpáteční cestu (opět za deště) naši cyklisté. Dosud to byli pěší poutníci, tlačící kola, teď se konečně mohli svézt.

My „pěšáci“ jsme se vydali zpět do Neuhasu, naštěstí nás kus cesty svezl autobus.  Tam jsme si dopřáli poutní občerstvení přivezené z Blažovic, pořídili závěrečnou fotku u místního kamenného kostela a vydali se na zpáteční cestu domů. Autem to šlo přece jenom rychleji… A kdo že putoval? Otec Jan Nekuda – ten to všechno vymyslel, zařídil a ještě snášel naše brblání, když jsme šli „zkratkou“. Dále Daniela (hlavní kuchařka) a Hana Severovy z Velatic, Tomáš Koutný, Magdalena Zouharová a Renata Zouharová z Mokré, Alice Bohdálková ze Sokolnic, Zuzana Špačková z Brna, Jan Kašpařík, Vladimír Kuklínek, Alois Kaláb, Petr Pleva a Marta Řičánková. Velký dík patří především otci Janovi a též jeho bratru Tomášovi − řidiči doprovodného vozidla, který to s námi všechno prožil a zabezpečoval nám zázemí. Poslední den se k nám přidal Tomáš Řičánek, který polovinu pěších poutníků odvezl zpět domů. Nutno říci, že Blažováci tvořili tu starší část poutnictva.

Všem poutníkům patří dík za dobrou pohodu, společnou modlitbu, zpívání, povzbuzení, toleranci, za legraci z vlastní nemohoucnosti, prostě za prima společenství. Ještě pár údajů o poutnících − nejmladší poutnici bylo necelých 18 let, nejstaršímu poutníkovi dobrých 70, nejčastěji se vyskytující křestní jméno bylo Tomáš (3x), dále Jan (2x). Celkově jsme našlapali přes 250 kilometrů. Celou pouť jsme konali se společným úmyslem na poděkování za poutní místo Mariazell, které mnoho znamenalo i pro naše předky, dále za duchovní sjednocení Evropy a za zdar lidových misií, na které se naše farnosti připravovaly. Snad byla tato pouť impulsem pro tu delší a náročnější pouť, kterou šlapeme každý den, kdy taky často nemůžeme, bloudíme, všechno nás bolí, tlačí, lezeme si na nervy, a kdy taky často prší! Pojď s námi, Pane, na naši pouť. Pomoz nám (nedokonalým, nervózním, chybujícím, často ješitným…) stávat se uprostřed dnešní – Tebe většinou odmítající – společnosti znamením a darem Tvé lásky. S láskou, s důvěrou, svěřujeme se Ti, Kriste…

Marta Řičánková