Pěší pouť do Ostřihomi ve dnech 24. – 30. srpna 2008

O pouti do Ostřihomi otec Jan mluvil už od jara, vzhledem k organizačním změnám v naší farnosti letos v létě jsme však s napětím čekali, zda se vůbec uskuteční. Bez duchovního vedení by totiž tato cesta neměla smysl. Pouť není dálkový pochod, tady nejde jen o kilometry… Každý konec přináší nový začátek, otce Jana vystřídal otec Josef, který nám udělal velkou radost tím, že se k nám na část poutě přidal. Bohu díky.

V neděli 24. srpna v půl druhé odpoledne začal před blažovickým kostelem podivný ruch. Auta, kola, zavazadla různých rozměrů, ale hlavně spousta lidí – poutníků i těch, co je přišli vyprovodit. Většinou jsme se už všichni znali – z předchozích poutí nebo z farní dovolené. Po srovnání zavazadel do přívěsu doprovodného vozidla jsme si šli vyprosit do kostela požehnání na cestu.  S velikou pokorou prosíme - na cestu s námi, vyjdi, Pane……

První den byly naším cílem Žarošice. Tuto trasu známe už téměř zpaměti. I zastávky jsme dělali obdobně jako při jarní pouti. Vyprovázení našimi blízkými bylo velkolepé – někteří zvládli první úsek cesty ke křenovickému smírčímu kříži, jiní to protáhli až do večera. Trochu se honily mraky a tak větrovky přišly vhod (poprvé a naposled). Ve Vážanech, kde byly ten den Bartolomějské hody, nás pan varhaník pozval do kostela – na kůr, a tak jsme měli možnost si zazpívat v tomto starobylém kostelíku z 13. století. Z Vážan jsme pokračovali polní cestou ke Kobeřicím a dále lesem do Zdravé Vody. Do Žarošic jsme dorazili se zpěvem krátce po osmé hodině večerní. Místní farníci už na nás čekali a otevřeli nám kostel, abychom mohli alespoň krátce pozdravit Matku Boží přímo v kostele. Pak už jsme se uchýlili na faru, kde nás mile přijali místní duchovní správci a kde byla připravena večeře.

V pondělí ráno jsme po mši svaté v místním poutním kostele vyrazili po osmé hodině ranní směrem na jih – přes Násedlovice, Čejč do Čejkovic. Po Anděl Páně u místního kostela a obědě z vlastních zásob jsme pokračovali po asfaltové cestě mezi vinohrady. V dálce jsme na obzoru zahlédli Malé Karpaty. Byly tak daleko….. Z okolních svahů se ozývaly rány – to vinaři plašili špačky ohrožující letošní úrodu. Prvně jsme pocítili sílu slunečních paprsků a tak jsme rychle nanesli vrstvy opalovacího/ochranného krému. A dále přes Prušánky, Moravskou Novou Ves, Týnec, Tvrdonice, Kostice až do Lanžhota. U Tvrdonic jsme se krátce zastavili u pomníčku připomínajícího P. Otmara Kaplana, který v těchto místech dokončil svoji pozemskou pouť. Do Lanžhota jsme přišli v půl sedmé večer, alespoň krátce jsme nakoukli do místního kostela, a pak už rychle na faru, kde nás opět čekalo vlídné přijetí a teplá večeře. Po nešporách na farním dvoře jsme se rozloučili s otcem Josefem, který si již musel další putování odříct a vrátit se ke svým povinnostem. Naopak naše řady znovu posílila Jana Bártková.

V úterý jsme vyrazili již ve čtvrt na osm a poměrně ostrým tempem jsme urazili úsek ke státním hranicím se Slovenskem. Tady jsme si na mostě přes řeku Moravu dopřáli odpočinek. Tempo jsme nezvolnili ani na slovenském území, v 9 hodin už jsme byli v Kútech. Vzhledem k očekávané náročnosti dnešního úseku navrhl otec Jan část úseku absolvovat na kolech,  my pěšáci jsme byli odkázáni na služby doprovodného vozidla. V 10.15 jsme již slavili v bazilice Sedmibolestné panny Marie v Šaštíně mši svatou. Zdejší varhany jsou druhé největší ve střední Evropě. Po občerstvení a odpočinku jsme se vydali dál. V dalším místním kostele sv. Jana Bosca jsme se za poledního vyzvánění zvonů společně pomodlili Anděl Páně a pak už pokračovali hezky svižně přes louky a borové háje. Sluníčko připalovalo. V Lakšárskej Novej Vsi jsme „spočinuli“ v půl druhé odpoledne. Studovali jsme mapy, jak dál, vize následujících hodin nebyla nejlepší. Doplnili jsme zásoby vody a pak už pokračovali přes vojenský prostor Záhorie. Cestou jsme se modlili růženec a zpívali mariánské písně z kancionálu. Doprovod k našemu čistě vokálnímu projevu byla střelba a občasné výbuchy z probíhajícího cvičení. Když jsme zpívajíce Ave Maria míjeli jednu rotu vojáků, málem jim vypadly zbraně z rukou. Po překonání vojenského prostoru jsme se ocitli v rozlehlé nížině bohatě zalité sluncem (nikde ani mráček, farníci doma se zřejmě intenzívně modlili za příhodné počasí…). To byla teprve pouť.  Cesta ke kostelu v Plaveckém Mikuláši se zdála nekonečná. Dorazili jsme tam v půl páté. Posilněni na těle i duchu jsme se vydali po cyklostezce zdolat Malé Karpaty, neboť až za nimi – v pastoračním centru ve Smolenici nás čekal nocleh.

Ve středu ráno se naše společenství nakrátko rozdělilo. Pětice poutníků využila vlakového spojení, další pětice nastoupila do auta a cyklisté nasedli na kola. Všichni směr „svobodné královské mesto Trnava“, jak hrdě hlásaly propagační vlaječky navěšené po městě. K chrámu svatého Mikuláše jsme dorazili téměř současně – přes devátou hodinou, kdy se kostel otvíral. Mši svatou jsme měli přímo pod obrazem Matky Boží (žehnající a slzící). Po vlídném přijetí na faře, kde jsme konzultovali další trasu, jsme navštívili ještě katedrální kostel. Před jedenáctou hodinou jsme se opět rozdělili, abychom i na další úsek našeho putování ulehčili našim nohám. Část poutníků po železnici, část na kole, část v autě – směr Leopoldov. V půl jedné jsme vyrazili (dnes konečně po svých) po silnici do Hlohovce, překročili řeku Váh a za městem odbočili na prašnou polní cestu. Sluníčko svítilo, jak nejlépe mohlo. Poslední asi patnáctikilometrový úsek jsme šlapali opět po silnici.  Do Zbehů pri Nitre jsme došli v sedm večer, cestou přes tuto rozlehlou obec jsme zažili nadšení místních farnic z naší poutě „No a prečo ste mi nepovedali, ja bysom išla s vami!“ (Druhý den jsme se dozvěděli, že se večer se osm rodin ze zdejší farnosti modlilo za zdar naší poutě růženec - …“svým Duchem sjednoť Evropu….“). Na farním dvoře jsme si dopřáli osvěžení ze zahradní hadice. Po dobré večeři nám další osvěžení zajistil svou přítomností otec Peter – místní duchovní správce. Podělil se s námi o své dojmy z letošního světového setkání mládeže v Sydney i o další postřehy z Austrálie. Vyvrcholením našeho setkání byly společné česko-slovenské nešpory.

Ve čtvrtek jsme Zbehy opustili po sedmé ráno a vydali se do Nitry. V jednom ze tří kostelů tvořících nitranský hrad - v Pribinově kapli -  jsme slavili mši svatou. Tato místa spojená s počátky křesťanství v našich zemích ještě umocnila její duchovní prožití (dědictví otců zachovej nám, Pane!).  Po prohlídce zbývajících kostelů i vnějších prostor hradu, odkud je krásný výhled na okolní krajinu, jsme opustili nitranský hrad a vydali se přes město na další kopec za Nitrou - Kalvárii, odkud byl opět nádherný rozhled.  Následoval velmi příjemný úsek cesty (opět za plného slunečního svitu) podél řeky Nitry a poslední (už opět asfaltový) úsek cesty ostrým tempem přes Velký a Malý Cetín až do Černíku a pak závěrečný úsek nejistou cestou přes pole. Tam za obzorem na nás čekala Maňa – místo dnešního noclehu. Cesta do obce i přes ni byla ještě dlouhá, dorazili jsme se soumrakem. Tuto noc dala asi polovina poutníků přednost spaní pod širákem.

V pátek ráno jsme se posilněni požehnáním od místního pana faráře vydali na další úsek naší poutě. To jsme ještě netušili, že dnešní den bude dnem neexistujících cest. Když jsme zdolali obě části Maně (Velkou i Malou), ocitli jsme se v poli s otazníkem jak dál, cesta zaznačená v mapě neexistovala, zvolili jsme tedy náhradní variantu – přes pole. V Podhájské jsme se krátce zastavili u kostela, který se právě opravoval a ptali se na cestu místních farníků. Paní „kostolníčka“ byla sice velice sdílná, ale kloudné odpovědi jsme se nedočkali. Velice se podivila, že přicházíme „až“ z Maně. Její výrok „Joj Maňa je Maňa!“ se stal téměř sloganem letošní pouti, i když jsme význam této poznámky nepochopili.  To, že jdeme do Svodína, zas nechápala ona „joj – Svodín - to nieje Maňa!“ Otec Jan rozpoznal, že je třeba se rychle rozloučit, jinak bychom tam stáli ještě dnes. Ten den byl na Slovensku den volna - výročí Slovenského národního povstání. Míjeli jsme davy lidí směřujících ke zdejším termálním lázním. K těmto pečlivě upraveným a provoněným rekreantům jsme my poutníci pěkně kontrastovali. Za Podhájskou do kopce a pak dál lesem – pěkně podle mapy. Společná modlitba růžence po příjemné cestě – to se to šlape. Dorazili jsme do obce Čechy! Příjemné zjištění až na to, že jsme měli původně dorazit do Dědinky. Nevadí, i toto patří k pouti. Po občerstvení těla i ducha jsme pokračovali po silnici do obce Kolta. Tady jsme doplnili zásoby vody, posledních dnešních 18 km již mělo být jen polem a lesem. Za Koltou poblíž rybníků jsme trošku bloudili, pan Kašpařík a Alda Kaláb si dokonce zaskočili do rybníka pro osvěžení. Pak už jsme pokračovali nekonečnou asfaltovou cestou mezi rozlehlými lány kukuřice. Při krátkém odpočinku zvládl pan Kašpařík ještě vyrobit hudební nástroj z náhodně uříznutého akátu a ještě na něj zahrát. Následovalo nemilé překvapení - náhodný cyklista, se kterým jsme konzultovali další cestu, nás ubezpečil, že cesta zaznačená v mapě už asi deset let neexistuje a  les je oplocený. My tedy musíme oklikou do Velkých Ludinců a odtud teprve do Svodína. Představa včasného příchodu na mši svatou se stala takřka nereálnou.  Na kopci nad Velkými Ludincemi se nám otevřel nový obzor a ostrozrací poutníci již v dálce zahlédli pozoruhodnou stavbu – ostřihomskou katedrálu. Následoval doslova úprk do Svodína – každý tak, jak mu to ještě šlo. Nakonec byl otec Jan v kostele ještě dřív než místní duchovní správce, který měl mnoho starostí se svým hospodářstvím (od drobné havěti až po koně).  Pan farář měl dlouhý úvod téměř nahrazující kázání – navíc nejprve v maďarštině a pak ve slovenštině – abychom z toho aspoň něco měli. Po velmi rychlé chůzi, resp. běhu v posledních dvou hodinách, bylo delší stání vyčerpávající! Při této maďarské mši sv. nám bylo dopřáno evangelium v češtině, pak pan farář přeřadil na latinu, tak jsme se alespoň částečně připojili při modlitbě Pater noster. Přesto jsme mši sv. prožili naplno. Když odešli místní farníci, přezpívali jsme téměř celou píseň Chválu vzdejme. Předpokládali jsme, že se otec Jan bude vracet přes kostel, místní pan farář ho ale vyvedl ven přes sakristii, takže jsme čekali marně a zpívali a zpívali J. Pak už se začalo v kostele významně zhasínat, tak Petr naše zbožné rozjímání raději rázně ukončil. Venku už byla tma a nevlídno, navíc jsme museli dojít ještě asi 200 m do místní tělocvičny, kde jsme složili svoje unavená poutnická těla.

V sobotu jsme vstali velmi brzy (pozn. ranní chvály jsme se pomodlili v relativně klidnější části tělocvičny – na střídačce). Po naložení všech zavazadel jsme poděkovali sympatické správkyni tohoto objektu a po šesté hodině se vydali na poslední etapu našeho putování. Kolem půl osmé jsme si krátce odpočinuli před kostelem ve Gbelcích. Pak nám kostel otevřela paní, která šla uklízet, přišel i místní pan farář, který byl naší návštěvou překvapen a snad i potěšen. Společně jsme se pomodlili a vydali se dál ostrým tempem po frekventované silnici - směr Ostřihom. Před desátou hodinou jsme si krátce odpočinuli u železniční stanice poblíž Mužly. Na ukazateli je to do Štůrova ještě 8 km. Musíme rychle dál. (Na cestu s námi, vyjdi Pane….). Poslední odpočinek na  parkovišti ve Štůrově – je čtvrt na dvanáct. Ale ještě nejsme v cíli. Pokračujeme přes město a poprvé vidíme směrovku na Ostrihom – Esztergom – ale je to doprava a další 4 km! Jdeme raději rovně dál – tam, kde už vidíme katedrálu. Ještě najít nejbližší most na druhou stranu Dunaje - do Ostřihomi, do cíle naší pouti. Když jsme byli uprostřed mostu, rozezněly se zvony na katedrále oznamující poledne. Zastavili jsme se k modlitbě Anděl Páně, při níž se nám nabízel nádherný pohled na ostřihomskou katedrálu. V cíli jsme  krátce po půl jedné. Bohu díky! Otec Jan rychle hledá sakristii, abychom mohli slavit mši svatou. Došli jsme. A došli jsme díky Bohu. Snažím se rychle vzpomenout na všechny, kteří mne prosili o modlitbu. Vše, co mohu dát, je chvála a díky. Deo Gratias za tuto pouť, za všechno.

Po mši svaté jsme si krátce prohlédli interiér katedrály a poněkud vyvedli z míry ostatní návštěvníky společným zpěvem písně „Náš pane spáso, národů, svým Duchem sjednoť Evropu…“ Ještě občerstvení u kašny a společné foto poutníků u sochy připomínající korunovaci uherského krále Štěpána (následně svatého). Po příchodu Petra Machaina, který pro pěší poutníky přijel svým zbrusu novým velkokapacitním vozidlem, jsme opustili nádvoří u baziliky a sestoupili dolů k Dunaji na parkoviště. Cyklisté nasedli na svá kola na zpáteční cestu. A pak už jen krátké rozloučení - především s otcem Janem. Bohu díky za všechno. Tato pouť byla tečkou za jeho působením v našich farnostech. A pokud jsme mu snad zapomněli za něco poděkovat, vložme naše díky do modlitby za něj.

Velké díky patří také kuchařskému týmu pod vedením Evy Trněné ml., který zabezpečoval teplé večeře, dále trpělivému řidiči doprovodného vozidla (F.P) i všem ostatním spolupoutníkům za společnou modlitbu a skvělou atmosféru. Byli to – především P. Jan Nekuda – t.č. administrátor v Náměšti nad Oslavou a Hartvíkovicích (donedávna náš pan farář), dále Jan Švábenský, Žofie Ondráčková, Eva, Lada a Bohumil st. a ml. Trněných ze Tvarožné,  Daniela Severová z Velatic,  Alice Bohdálková ze Sokolnic a Tomáš Nekuda ze Zakřan, z blažováků pak Jan Kašpařík, Jana Bártková, Eliška Švábenská, Alda a Anežka Kalábovi, Vladimír Kuklínek, Petr Pleva, František Paulík a Tomáš a Marta Řičánkovi. První dva dny (do Lanžhota) s námi putoval rovněž náš nový duchovní správce otec Josef Rybecký (a v následujících dnech taky povzbuzoval a žehnal nám prostřednictvím SMS).  Úsek do Žarošic s námi šlapala ještě Anička Severová z Velatic, Eva Trněná z Tvarožné,  Maruška Kuklínková z Blažovic a Tomáš Prus z Kobylnic.

Velké díky vám všem, kdo jste se za zdar této pouti modlili. Mé osobní díky patří taky Miladě Plevové, která dohlídla na naše holky po dobu naší nepřítomnosti.

Společným úmyslem naší poutě bylo sjednocení národů Evropy Kristovým Duchem, dále naše farnosti (tedy Tvarožná, Blažovice, Náměšť nad Oslavou, Hartvíkovice, a kdoví, které další…), a naše rodiny. Kromě těchto společných úmyslů měl jistě každý plný batoh svých soukromých úmyslů – díků i proseb. Denně jsme se dle společných úmyslů poutě modlili litanie ze středoevropských katolických dní 2004, modlitbu za lidové misie a za farnost, modlitbu sv. Pavla Ef 1,3-10 a zpívali píseň Náš Pane, spáso národů.

Celkem jsme ušli přes 260 km, ale to není tak důležité. Pouť není dálkový pochod. Pouť je pozvání, příležitost odejít někam na opuštěné místo a trochu si odpočinout, načerpat sílu. Díky Bohu, že jsme ji mohli vykonat.

Co říci závěrem? Kéž nás duchovní užitek z této poutě posiluje v realitě všedních dnů – při každodenní práci na vinici Páně, kde to taky pěkně připaluje (tak jako při letošní pouti), jindy zase prší (to jsme si vyzkoušeli loni). Kéž se těšíme do cíle naší celoživotní poutě, kde je připraveno mnoho příbytku - i pro nás. 

Marta Řičánková